Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky na doby minulé

31. 10. 2013

Dne 28. října spolu s oslavou státního svátku byla již po druhé předávána Výroční cena města Čelákovice. Udělení ceny se trochu komplikovalo, neboť byla udělena čelákovické rodačce paní Věře Gissingové, rozené Diamantové, dnes žijící v Anglii. Je jí již 85 let a tak nebylo divu, že zdravotní kondice jí nedovolila účast na slavnostním večeru v kulturním domě. Cena byla předána osobně v Anglii, kam se vypravila malá delegace včetně kameramana brandýské TV-íčko. O návštěvě vznikl velmi pěkný obrazový dokument, ve zkratce popisující osud sester Diamantových, zachráněných před nacisty sirem Nicholasem Wintonem.

Režie slavnostního večera neměla chybu a dokonce pozvaná svingová kapela plně zapadala do obrazu doby, na kterou všichni v sále vzpomínali. Ocenění Výroční cenou města bylo uděleno především za knihu „Perličky dětství“, kde Věra Diamantová mj. vzpomíná na své dětství v rodných Čelákovicích. Mimo pozornost oslav zůstala skutečnost, že autorka knihy vzpomíná i na návrat z Anglie po skončení války a popisuje i nepěkné skutky čelákovických občanů. Rodiče před nuceným odchodem z Čelákovic dali některé své věci do úschovy sousedům a známým. Někteří již zapomenuli uschované věci vrátit. Po tom všem se rozhodla, že se do rodných Čelákovic již nevrátí a dále žila v Praze u své tety. V roce 1949 odchází Věra Diamantová opět do Anglie, která se jí stala až dosud druhým domovem. Vše zlé se většinou zapomíná a tak i paní Věra Diamantová navštívila v Čelákovicích r. 1975 svou věrnou kamarádku Martu Macháčkovou a po listopadu 1989 naše město ještě několikráte a jak ukazuje obrazový záznam z předání Výroční ceny, ještě by ráda rodné Čelákovice navštívila.

Při sledování filmového dokumentu jsem přemýšlel nad osudy mnoha rodin z našeho města, které musely odejít ať již před nacisty, nebo později před komunisty. Co by asi paní Věra řekla, pokud by návštěva sdělila: přicházíme z Vašeho rodného města majícího za čestné občany soudruhy Stalina a Gottvalda? Zřejmě by to nepochopila a cenu by nepřevzala. Dnes to již neplatí a snad co nejdříve dojde i ke zbytečně odloženému udělení „Čestného občanství města Čelákovic“ oběma sestrám, Evě i Věře roz. Diamantovým  a věřím, že i k dlouho odkládanému udělení čestného občanství plk. Karlu Ottovi. Byl zpravodajským důstojníkem na západní frontě a po válce našel smrt ve vězeňské nemocnici po krutém týrání při výslechu. Je čas začít skládat úplnou mozaiku historie našeho města. Zřejmě nikdo nenajde kroniku města psanou v době totality, ale o to víc by bylo vhodné dát prostor historiku Jaroslavu Špačkovi, aby pokračoval v jim založené edici FONTES MUSAEI  CIVITATIS CELAKOVICENSIS. Již vydané díly kroniky města a kronika obce Sedlčánky jsou nádhernou dokumentací historie společnosti v Čelákovicích a je škoda nevyužít zřejmě poslední možnosti k zaplnění bílých míst. A jak jsem se nedávno dověděl, jsou již z podstatné části rozpracované pro tisk další dva slíbené svazky.

Historie nemá jen kladné příběhy se šťastnými konci a nemělo by být nic vynecháno. Musíme se vrátit i ke tragickým událostem, opsaným např. v letos vzniklém filmu Čelákovice vydaným místním TV studiem p. Babického. Věděl jsem od své matky, že se po válce i v Čelákovicích děly různé zlodějiny a prchající Němci neměli právě jednoduché osudy. Teprve ze zmíněného filmu jsem se však dozvěděl o vraždě 13 německých zajatců. U továrny Volman byli soustředěni zajatí němečtí vojáci, kam měli přijít naši ozbrojenci s páskou na rukávech označenou RG „rabovací gardy“ a ve filmu bez uvedení dalších podrobnosti se mluví o náhodném výběru 13 zajatců bez soudu zastřelených. Nejde zde již o jména zavražděných a ani těch co zločin provedli. Jde jen a pouze o zaznamenání skutečnosti, že dějiny našeho města nejsou dějinami andělů s bílými křídly. Jsou zde osudy bezdůvodně vězněných a pracujících v uranových dolech, jsou i případy nuceného vystěhování připomínající odsun ze Sudet. Je nutné popsat i průběh kolektivizace zemědělství, ze které se až dosud náš kraj zcela nevzpamatoval. I případy těch, co pro náboženské založení rodiny nesměli studovat. Ztráta majetku byla asi tou nejmenší pohromou, která se zde i jinde přihodila. Dům u Diamantů v Sedláčkově ulici č. p. 109 je v majetku města Čelákovice a jen tak ze zvědavosti by mne zajímalo, zda město získalo původní dům znárodněním a zda se s  majiteli vyrovnalo? Jak jsme se chovali po r. 1989 k navrácení majetku? Většinou zde byla cítit závist a dokonce i město se soudilo 10 let s původními majiteli zbouraného domu v místě proluky náměstí. Město spor vyhrálo. Původní majitelé při žádosti o vrácení svého majetku narazili na omezení z důvodu skutečnosti, že komunistický režim jim při vyvlastnění poskytl částečnou úhradu. Dobře vím, jak těžko se podobným rodinám žilo a když při vyvlastnění obdrželi nabídku, samozřejmě s ní museli souhlasit, nebo by asi nedostali nic. Byla to však jen almužna. Podle mého názoru soud města byl naprosto v rozporu s morálkou, ne však s kulhajícím právem.

To vše se mi honilo hlavou ještě dlouho po skončení slavnosti předání Výroční ceny. Hodně otázek a jen málo dostupných odpovědí. Říká se, že kdo nezná svou minulost, nemá budoucnost. Bylo by dobře mezery v historii města zaplnit.