Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náprava nepřesných informací

V příspěvku zaslaném do redakce pro květnové číslo ZMČ, jsem upozornil na závažné chyby otištěné v dubnovém čísle ZMČ, které se dostaly nákladem 5800 výtisků a umístěním na stránky města v příspěvku „Václav Záruba – francouzský legionář a čelákovický rodák“ mezi širokou veřejnost i za hranice obce. Dne 22. 4. 2015 mně bylo sděleno „RR rozhodla o neotištění Vašeho článku „Upřesnění některých historických informací z minulého Zpravodaje města Čelákovic“ – důvod: RR postupuje obsáhlý text p. Špačka autorům textů, kterých se upřesnění týká s tím, že oni zašlou do č. 5/2015 své krátké úpravy/opravy“.             Skutečně pozoruhodný postup cenzury RR a přístup k mým poznatkům získaným mnohaletou badatelskou prací. Na základě doručeného rozhodnutí jsem požádal p. Igla o zveřejnění znění příspěvku na těchto stránkách:

Upřesnění některých historických informací z minulého dubnového vydání Zpravodaje města Čelákovic

V minulém čísle ZMČ byla zveřejněna vzpomínka na významného čelákovického rodáka Václava Zárubu, který se stal jednou z prvních obětí 1. světové války. Kurátor muzea v Čelákovicích ve svém článku přiblížil některé historické okamžiky z bojiště ve Francii, kde V. Záruba za svoji vlast položil život. Je škoda, že veřejnost o některých faktech informoval mylně.  Václav Záruba pokřtěný dne 6. 5. 1873 v čelákovickém kostele se narodil jako šestý z osmi sourozenců, ale ne v bývalém domě čp. 134, který byl ve Stankovského ul., ale  v Rybářské ul.  čp. 154. Jeho otcem byl Václav, matkou nebyla Barbora, ale Anna, dcera rolníka Růžičky ze Sudova Hlavna. Otec V. Záruby byl v té době jedním z tzv. „faktorů“ s košíkářským zbožím. Od roku 1879 rodina vlastnila dům čp. 213 v Nádražní ulici, dodnes známý jako hostinec „U Najmanů“. Mladý Václav po základní škole odešel na studia do Prahy. Studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého rok před maturitou přestoupil na konzervatoř, obor houslí. Po dokončení studií musel pomáhat otci v obchodě, krátce pak vedl vlastní firmu v Praze. Od mládí poután k hudbě, odešel za svým cílem do Vídně. Tam se nějakou dobu živil jako houslista, ale v r. 1912 již působil v Paříži jako primista – přední houslista orchestru v “Café Vienne“.  V Paříži navázal i na spolkovou činnost z rodného města a vstoupil do tamního Sokola.  Po vypuknutí 1. světové války se ve vlasteneckém nadšení přihlásil do francouzské cizinecké legie. Byl zařazen jako střelec do 2. pluku k 3. rotě, nesoucí název „Compagnie Nazdar“. Jeho poslední známý dopis z bojiště, doručený v lednu 1915 příbuzným v Čelákovicích,  je datován 12. 12. 1914. Dopis svědčí o jeho opravdovém češství. Pro ukázku z něho vyjímám: „Já pevně doufám v Boha, že při tom celém nešťastném roce vše všichni předržíme a jednou přece se ještě shledáme za lepších poměrů, v pravé lidskosti, za kteréž právo my proti jednomu nepříteli bojujeme. Ať žijou Čechy, naše vlast! Zalíbilo-li se pak Bohu, abych i já za právo a svobodu měl prolíti svou krev, jak budou někde v poli v hromadném hrobě složeny mé kosti a Vám, moji drazí, by zbyla jen vzpomínka na Vašeho švagra, bratra, Vendu, Vendu…“.

K vlastní pamětní desce ještě doplňuji. Již v roce 1990 jsem uvedl ve Zpravodaji Čelákovic a také v Kronice města Čelákovic I. je popsáno její odhalení na budově školy na náměstí. V roce 1940 byla na příkaz okupantů odstraněna a její kov určen pro potřeby válečného průmyslu. Po osvobození v r. 1945 ji nalezl na shromáždišti rekvírovaných zvonů v Praze Na Maninách průvodčí vlaků pan František Červinka z Čelákovic. Dovezl ji zpět a umožnil tak její znovuodhalení dne 28. října 1945. Na škole setrvala do roku 1976, kdy znovu nařídily její sejmutí orgány KSČ. Poškozenou desku jsem získal do muzea a její opravu a restaurování zajistil u pana Jaroslava Stracha, vyučeného pasíře u firmy Josef Hönel v Čelákovicích, který se v roce 1935 podílel i na jejím zhotovení.  Třetí odhalení pamětní desky za účasti četných vzácných hostů dne 14. října 1990 provedl tehdejší prezident Václav Havel společně s francouzským velvyslancem Jean Gueguinem.   

            Ještě k příspěvkům pana Ing. arch. I. Vaňouska. V článku „Primas Pavel Ježdík“ autor uvádí, že se narodil před 420 lety v Čelákovicích.  Tato informace není ničím doložena. Kde se narodil a kde zemřel, dodnes nevíme. Nic není známo o jeho rodičích, kde žili nebo zemřeli. První věrohodná zmínka o osobě Pavla Ježdíka je až k roku 1627, kdy koupil grunt v Rybářské ul. pod radnicí.

Také údaje v příspěvku „Ztracený Zach“ je třeba upřesnit. Vychází z názoru dr. T. Slavického, který nelze brát jako přesvědčivý. Pokud by se mělo jednat o Zacha narozeného roku 1713 v Dehtárech a nikoliv Zacha narozeného r. 1699 v Čelákovicích, těžko by jeho otec  roku 1716 písemně žádal brandýskou vrchnost o souhlas pro syna ke studiím u Jesuitů v Praze, poněvadž byl už „mnohem starší, než studenti bývali“. Také by tento jedenáctiletý mladík v roce 1724 určitě nemohl působit v Praze v kostelích u sv. Havla a sv. Martina ve zdi jako houslista, a zanedlouho i jako varhaník.  Jaroslav Špaček

Následně jsem také ve vstupní místnosti muzeu shlédl instalovanou výstavku „Čelákovice a dvojí výročí bojů za Československo 1915 a 1945“ a i zde jsem byl překvapen, přímo nekvalifikovaným přístupem k historii města v řadě nesprávných tvrzení. 

 Hned na prvním panelu v textu k V. Zárubovi je tvrzení, že gruntovník nevlastnil grunt, ale že byl na gruntu jen v dědičném nájmu. Opak toho je pravdou. Grunt č. 37 v Zápech byl ve vlastnictví rodu Zárubů v letech 1831 - 1856. Na panelu je i kopie formuláře pro potřeby vojenské evidence vyhotoveného v roce 1938 a na něm je skutečně uvedeno zaměstnání úředník. Tento nepřesný údaj byl pak bez ověření použit i do textů.

Na panelu „Odhalení pamětní desky“ text hovoří, jako by ostatním obětem 1. svět. války nebyla věnována posmrtná pocta. Ale již v roce 1928, byl na náměstí slavnostně odhalen pomník našim padlým (i se jménem V. Záruby) za účasti čelných vojenských a politických představitelů a četných korporací. A za nevhodnou poznámku považuji, že když nebyl ženatý, že „s největší pravděpodobností po sobě nezanechal žádné potomky“.

Jisté nepřesnosti vidíme i v textu „Znovuodhalení pamětní desky...“. Tribuna nebyla jako při původním odhalení postavena před pamětní deskou, ale při silnici před pomníkem padlých a „Pamětní listy Občanského fóra“ nebyly podepsány na radnici, ale dodatečně až na Pražském hradě a vráceny mě s průvodním dopisem datovaným dne 15. 11. 1990. A jen ještě poznámka k obr. 5, to je záběr z loučení s prezidentem Havlem.

Na panelu „České povstání a Čelákovice“ obr. 5 je pohled ze Šibeňáku směrem k severu a nikoliv k západu a nevidíme tam v pozadí cihelny, nýbrž budovu starého nádraží, Červinkovu továrnu s vysokým komínem a v popředí trať stáčející se na Brandýs nad Labem. Pod č. 2 je popiska Volmanova továrna, ke které náleží hlavičkový papír továrny Volman a foto na které je však továrna firmy Stabenow, jak vypadala kolem roku 1930. Také pod č. 3 u Křižíkovy továrny je uveden chybný údaj. V tomto závodě se nikdy nevyráběly elektropřístroje, ale z barevných kovů dráty, tyče, trubky a lana různých profilů a pásy a plechy.

Na panelu „Chronologie dramatického května 1945 v Čelákovicích“ je rovněž řada špatných informací. Na obr. 1 je příjezd sovětských vojáků do Lysé n. L., obr. 2 Husovo nám. v Lysé n. L., obr. 4 opět v Lysé n. L., na obr. 5 není pomoc Konětopům, ale Terezínu a na obr. 6 nejsou členové RG na náměstí, ale u kapličky sv. Václava, která stála na křižovatce k Labi a k Volmance.

Na panelu „Příjezd sovětských vojáků 10.5.1945“ je sedm fotografií, z nichž čtyři opět nejsou z Čelákovic ale z Lysé nad Labem.

Ve vitrínce je text „K obětem května 1945“ kde mj. je řečeno o čtyřech německých vojácích, že měli být zavražděni u Nehvizd. Proč tyto pochyby? K jejich zavraždění skutečně došlo v Nehvizdech již po osvobození.

Mohl bych jmenovat ještě další nepřesnosti, ale zásadní chybou dle mého názoru je špatná příprava ze strany odborného pracovníka – historika, který se jen povrchně seznámil s problematikou k tomuto závažnému tématu. Veřejnost tak bez zábran dostává mylné informace jak prostřednictvím ZMČ, tak této výstavky.

K příspěvkům o Ježdíkovi a o Janu Zachovi dodávám na omluvu autora, který není profesionálním pracovníkem, že převzal neobjektivní informace, jež se objevily kdysi v tisku.

                                                                                                                                 J. Špaček